První přičichnutí ke Stezce Českem - Děčínský Sněžník

Nedávno jsem náhodně narazila na zmínku o Stezce Českem. Zpětně nechápu, jak se tento projekt dařilo světu přede mnou tajit tak dlouho, vzhledem k tomu, jaký fenomén to je. Ale ve chvíli, kdy se ke mně ta informace konečně dostala, věci nabraly rychlý spád. 

Vy, kdo mě znáte dlouho, už jste se mnou prošli nejrůznějšími manickými obdobími. Od pečení kváskového chleba, háčkování, focení, food stylingu, přes otužování,  výrobu karamelu a/nebo domácích pralinek, malování akvarelem až k chovu krevetek. 

No, teda ty krevetky byly naprostým selháním, a to jak pro mě, tak pro ty dvě chuděrky, ale o tom až třeba jindy.

Takže víte, že nadchnout mě není těžké, je to beze srandy otázkou vteřin. V pátek jsem viděla celý seriál Stezka Českem na iVysílání, v sobotu poslechla - nebudu troškařit - dobrou polovinu všech dosud vydaných dílů Stezkového podcastu, v neděli už jsem měla objednaný téměř kompletní merch ve stezkoshopu, včetně knihy. Neptejte se, proč jsem začala druhým dílem. Vlastně to do kontextu skvěle zapadá, takhle já věci dělávám :-D. Však víte. Zbrkle. A o tom byla i má první cesta. 

Vlastně všechny moje životní akce se odehrávají ve scénáři: 

1. nadšení

2. akce

3. zpytování svědomí, rekapitulace průšvihů  a léčba zhmožděnin

4. zpětné plánování právě proběhnuté akce 

První cesta:

Mé první stezkokroky vedly na Děčínský sněžník. S neprůstřelnou logikou - není to moc daleko, ani úplná velehora, vyhopkám nahoru jako zajíc a ještě za světla budu zpátky doma s čajem. Pro začátek ideální. 

První den volna po třech dvanáctihodinových směnách u kompu vstávám v půl šesté. Beru lososové tenisky z Lidlu, dva plně nabité telefony, powerbanku (taková jsem prozíravá), pětistovku a svačinu. Věci skládám do batohu, který je skorem větší než já a těch mých pět švestek v něm lítá jako nudle v bandě.

V nádraží v Kralupech kupuju vanilkovou Colu a už tou dobou mám dojem, že na mě prodavačka občerstvení, koneckonců i ostatní s obdivem hledí jako na protřelou cestovatelku. "Kam asi míří, a kde všude už byla?" říkají si určitě. 

V rychlíku do Děčína s hrůzou zjišťuju, že sice mám powebanku, ale nevzala jsem si propojovací kabel. A silou myšlenky nejspíš energii z powerbanky do telefonů nedostanu. Nevadí, v Děčíně je civilizace, koupím kabel tam, říkám si. Rovnou z nádraží vběhnu do Kiku, popadnu kabel a lososovej sešit na zážitky z cest. Ne náhodou mi ladí k těm teniskám. Beru to zodpovědně. Opět si (zkušeně) utáhnu popruhy na batohu jako protřelá výletnice a se sebevědomým výrazem se vydávám na Sněžník. 

Po Děčíně se motám půlku věčnosti, než najdu požadovaný směr. Další zhruba dvě hodiny se plahočím po asfaltce lesem a asi tak každé čtyři minuty fotím muchomůrku, list nebo orosenou pavučinu. Hele, dochází mi baterka ve telefonu. Nevadí, jsem vybavená. Vytahuju powerbanku a kabel z Kiku a zjišťuju, že jsem koupila špatný, tenhle konektor do telefonu nedostanu. Taky nevadí, mám ještě druhej telefon, přece. 

Asi v půlce asfaltky mě navigace láká do lesa, prý je to kratší. No, pocem! Bylo! O dobré dva kilometry. Cesta ubíhá jako po másle, stále se kochám, broukám si, nahrávám hlasovku kamarádovi Ondrovi: 

- Jsou tady takový pěkný ptáci, takový jsem nikdy neviděla

Posledních asi 400 metrů je už ryzí stoupání, nahoru div ne jako po žebříku. Kloužu po listí - už chápu, že tenisky nebudou to pravé, že. Rozbíjím si koleno a poprvé za celou trasu jsem vulgární a vzteklá. Vzápětí si vzpomenu na Blair witch, na Kariku nebo Ignis Fatuus a hrkne ve mě. Opráším se a jasně a zřetelně se omluvím: "Mrzí mě, že jsem byla sprostá, omlouvám se, já se fakt lekla, budu si to hlídat." Nechci si proti sobě poštvat lesní listopadové entity. S pokorou nejdál dojdeš. 

Jsem nahoře, je tu nádherně. Nekecám. Obdivuju  nádherný výhled, teda myslím, tuším ho totiž kolem, protože já mám všude mlhu. Listopad, no. Rozhledna úžasná, vypadá jako hradní věžička, škoda, že je zavřená. Divíte se, při mém ne-plánování? Je pondělí a není sezóna. Ale nevadí i tak je tu krásně, tak moc, že se tu toulám a fotím všechno kolem asi 40 minut. 

Tou dobou ještě nevím, že mi cestou dolů budou docela chybět. S posledními patnácti procenty na zbylém telefonu (fakt rychle to ta navigace vybíjí a ve špatném signálu o to víc) hopkám po silnici dolů směr Jílové u Děčína. Cesta dolů je nekonečná, nebo mi tak aspoň připadá, stále lesem, stále po silnici, ochlazuje se, pomalu i stmívá a já s obláčky páry u pusy nahrávám Ondrovi poslední hlasovku: 

- Ti ptáci, jak jsem ti říkala, znějí najednou tak nějak divně, takovej zvuk jsem nikdy neslyšela. Jo a dochází mi baterka, mám posledních pár procent, tak se asi ozvu až pak z domova.

přichází odpověď 

- Myslím, že podobnou replikou začíná pěkných pár hororů.... (ehm, já vím, já vím, ale naštěstí  se jen tak nevyplaším)

Ne teď vážně, cestou do Jílového se už nic zvláštního nestane. Dvakrát jsem mě míjí Městská police, ale odvoz mi nenabídnou. A potkávám jednu hrozně bezvadnou mazlivou kočku hned u jednoho z prvních domků v Jílovém. 

Bez problémů nacházím zastávku, odkud chci jet zpátky do Děčína, ale vzpomenu si, že vlastně asi potřebuju rozměnit to pětikilo, aby mě s ním řidič nevyhodil - kdo ví, jestli v takových místech berou v autobusu vůbec karty. 

Vběhnu těsně před odjezdem busu do vietnamské večerky a oproti vší logice si odnáším balíček mleté kávy. Dosud k tomu nemám uspokojivé vysvětlení. Nekoupila jsem si tam správný kabel k powerbance, sušenku, nebo třeba pití, kdepak koupila jsem Jihlavanku, Standard. Dokonce ani nebyla v akci!  Vážně, jen já si dovezu z Děčína Jihlavanku (teda z Jílového). Za plnou cenu. PS: Toto není spolupráce, ale může být. 

Při nástupu do busu ukazuju řidiči dvoustovku, ten zavrtí hlavou a ptá se: "Eeee, co třeba kartou?"

Takže pokud by vás někdy trápila nejistota, v busech v Jílovém berou karty. Jo. 

S posledními třemi procenty kupuju jízdenku na vlak v aplikaci a ještě před nástupem skočím na peronu rovnýma nohama a s jazykem na vestě před průvodčího a zadýchaně se ptám: "Prosím, můžu Vám ukázat jízdenku hnedka teďka, já se bojím, že mi dojde baterka, mám už fakticky na kahánku". 

"Jasně, ale co když přijde revizor? Víte vy co? Tady Vám přepíšu kód té jízdenky na lísteček a to mu kdyžtak ukážete, jo?" Zlatej chlap, fakt!

Revizor nepřichází, ale já nakonec ve vlaku zjišťuju, že ten kabel byl v úplně pohodě, normálně nabíjel, stačilo ho tam dát správně, Hani. 

Nejhorší je smrt z vyděšení, říkal můj táta, asi už chápu, co tím myslel. 

Doma si vařím teda tu Jihlavanku, ošetřuju koleno a nahrávám Ondrovi zprávu. 

- zvládla jsem to, nebylo to ani tak zlý. Hele, nakonec víš co, když to zvládnou v lese srnky, tak já taky!

Mám zbrusu nový motto, novej koníček a rozhoduju se psát blog.... Zase.